Jsou tu pro nás

Ne všichni hrdinové nosí pláště. Někteří ano – ty doktorské. A někteří zase policejní uniformy, hasičské obleky, pošťácké nebo prodavačské stejnokroje… Všichni ale mají jedno společné – jsou tu pro nás i v nejtěžších časech. A každý z nich má svůj příběh.

zdravotní sestra na ARO
Kateřina
Jestli po téhle krizi budou chtít některé sestřičky změnit profesi, vypadá to na otevření kurzu sebeovládání nebo soukromé hubnoucí poradny. Zkušeností s odříkáním mají totiž na rozdávání.

„Dobrý den, jmenuji se Kateřina a pracuji jako zdravotní sestra. V době výskytu COVID-19 jsem byla přeložena ze svého domovského oddělení na ARO. Práce sestry je náročná psychicky i fyzicky. Obzvláště v ochranném obleku, respirátoru, brýlích... Je to taková zkouška nás všech v týmu. Několik hodin nepijete, nejíte a nejdete na WC... I tak neztrácíme úsměv, který je skrytý pod rouškou.“
sestřička u praktického lékaře
Jaroslava
K práci zdravotníků a vůbec lidí, kteří pracují ve službách pro dobro nás všech, bychom měli mít respekt nejen v době, kdy je nám nejhůř. Oni jsou tu pro nás totiž v plném nasazení pořád – bez ohledu na roční nebo krizové období.

„Ahoj, jmenuji se Jolana. Pracuji jako sestřička u praktického lékaře. V tuto těžkou chvíli je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nepracuje víc než normálně. Sice pracujeme pod daleko větším tlakem a možná i s větším strachem ale opravdu ne víc, než normálně. Myslím si, že tohle by si měl každý uvědomit. Já osobně nepotřebuji obdiv ani to, aby nás někdo chválil. Jednou jsme si tuhle práci vybrali, tak musíme čelit tomuto onemocnění bez nároku na to, aby nás někdo nosil na rukou. Já osobně bych chtěla poděkovat pacientům a lidem, kteří nám nechávají prostor pro pacienty, kteří naši péči opravdu potřebují.“
šije roušky a peče dobroty
Jaroslava
„Dobrý den, na tento Váš projekt mě upozornila má dcera, ač si nemyslím, že bych dělala mnoho, snažím se pomáhat, jak to jen jde. Je mi už 69 let a bohužel se v tomto věku nemohu v pomoci angažovat tak, jak bych chtěla.

Ale i přes to všechno mi tato situace není lhostejná a snažím se i tím málem přispět, co to jde. Hned jak tato nemilá situace začala, usedla jsem ke svému šicímu stroji a začala jsem šít roušky a rozdávat je všem, co je jen potřebovali. Bylo hezké po těch mnoha letech znovu usednout za šicí stroj a šít i několik hodin, šití mě dříve moc bavilo a poslední dobou na něj nebylo moc času... Hodně jsem přemýšlela, co bych ve svém rizikovém věku ještě mohla udělat pro ostatní a jak být užitečná. Dlouho jsem neotálela, moc ráda peču, a proto jsem se rozhodla, že sestřičkám a doktorům zpříjemním tuto situaci alespoň něčím sladkým na zub, protože cukru na nervy není v této nelehké době nikdy dost. Takže každý týden peču buchty a koláče a dcera je odváží do nedaleké nemocnice. Není to mnoho, ale i tak se díky tomuto počinu cítím alespoň trošku užitečná a opravdu obdivuji všechny, co každý den nasazují své životy za ty naše. Velké díky vám všem. Mějte klidné dny, opatrujte se a snad bude brzy vše zase v klidu.“
majitelka a prodavačka v galanterii
Martina
„I přes to, že v době bez koronaviru jsou galanterie poměrně opomíjené, v dnešní době se zdá, že jsou jedněmi z nejdůležitějších obchodů vůbec. Poskytují lidem materiál k šití roušek a dveře se zde netrhnou.

Já v takovéto galanterii pracuji již mnoho let a velice mě potěšilo, že již od úplného začátku tohoto stavu lidé vydaná opatření ohledně dodržování rozestupů a nošení roušek v naší prodejně plně respektují. Proto bych jim touto cestou chtěla poděkovat za jejich ohleduplnost a věřím, že společně vše zvládneme!“
chirurg
Hanka
COVID-19 mění rok 20. Mění celý svět, ale i jednotlivce. Naše návyky a stereotypy každodenního života. A na nás je něco si ze současné situace odnést a vyjít z ní silnější než kdy dřív.

„Ahoj, jmenuji se Hanka a pracuji jako chirurg v okresní nemocnici. COVID-19 nám už druhým měsícem mění naše každodenní nejen pracovní stereotypy. Operovat malého chlapce s podezřením na akutní zánět slepého střeva, ale současně nemoct vyloučit COVID-19 infekci, bylo zvláštní. Ale ač operace v dalších ochranných pomůckách nebyla vůbec snadná, na jejím úspěšném konci jsme si prostě jen řekli... Je to naše práce... A milujeme ji.“
praktická lékařka
Lída
„Dobrý den, jsem praktická lékařka a externistka do služeb v nemocnici na interním oddělení. K tomu jsme si nyní přibrali na starost testování na protilátky ve stanu.

Jakkoliv je to v mnohém náročnější než obvykle, práce v této době mě těší a popravdě si ani nedokážu představit, co bych dělala, kdybych dlouhodobě pracovat nemohla (i když na variantu karantény jsme se všichni museli připravit). Každý den přináší nové výzvy, a přestože se v ČR zatím žádná ‚katastrofa‘ nekoná, je to fuška. Už jenom ty telefony, které zvoní celý den... Obdivuji všechny, kteří vydrží v karanténě nebo izolaci, dokážu si představit, jak nesmírně těžké to je. Těší mě solidarita lidí kolem a navazování i prohlubování přátelských vztahů. Je třeba si dělat malé radosti, třeba i na Zootu.“
dobrovolnice Českého červeného kříže
Lenka
„Dobrý den, ráda bych se také zapojila s jedním příběhem, i když oproti ostatním mnohem obyčejnějším. Moc děkuji za to, co děláte. Do pomoci potřebným se zapojuji jako dobrovolnice Českého červeného kříže.

Propojuji (společně s dalšími kolegy) dobrovolníky s lidmi, kteří naši pomoc potřebují. Jsem dlouhodobým členem humanitární jednotky ČČK a díky tomu jsem prošla školením a výcvikem, který je potřeba pro efektivní koordinaci pomoci. Velmi mě naplňuje každý příběh s dobrým koncem, když jsme schopni člověku poskytnout pomoc, kterou potřebuje. Moc děkuji všem dobrovolníkům a lidem, kteří nám od začátku této situace nezištně a neúnavně pomáhají.“
lékařka na interně
Alena
I ti nejstatečnější superhrdinové potřebují psychickou podporu – své rodiny, svých blízkých, nás všech. I když třeba zrovna vypadají jako postava z Hvězdných válek.

„Dobrý den, posílám Vám také střípek ze svého života s COVID-19. Jsem lékařem na interně a všichni se tu snažíme dál dělat svoji práci. Nicméně jako hrdina jsem se nikdy necítila a teď to není jiný. Největší hrdinové jsou pro mě moji blízcí, kteří si vytrpěli emocionální výlevy už při studiu (:D), šijou mi roušky, googlují tipy na posílení imunity... zkrátka snaží se neustále podporovat i v týhle době a nevadí jim pořádat narozeniny/výročí/večeře online. A taky jim nevadí, že po směně strávené ve čtyřech ochranných plastových vrstvách vypadám jako Jabba Hutt. :D S pozdravem a přáním pevného zdraví, Alena Šípková“
učitelka na základní škole
Andrea
Paní Klára píše: „Chtěla bych nominovat paní Andreu Elísek, která je učitelkou na základní škole a i když jen zaneprázdněna online výukou a má rodinu, šije roušky. Dala dohromady plno skvělých lidí, co chtějí pomáhat bez nároku na honorář.

Ušili a rozdali několik tisíc roušek našim občanům města Úštěk, ale také lidem v první linii, domovům pro seniory, Červenému kříži a tak dále. Jako poděkování bych jim chtěla udělat alespoň takhle trošku radost. DĚKUJEME“
studentky SŠ
Natálie a Kateřina
„Dobrý den, jmenujeme se Natálie a Kateřina. Jsme studentky střední školy a v této nelehké situaci pro nás všechny pomáháme těm, kteří to podle nás potřebují nejvíc, a to jsou senioři.

Pomáháme zejména naší vlastní babičce, které je 70 let a trpí demencí. Chodíme jí nakupovat a pomáháme jí ve všem, v čem zrovna potřebuje. Senioři jsou tou nejohroženější skupinou, a proto se snažíme být tady pro ně. Nosme roušky a nebuďme lhostejní ke svému okolí. Jedině tak můžeme tuto situaci společně zvládnout. To dáme :)“
zaměstnankyně MŠ, šije roušky
Jitka
„Chtěla bych poděkovat mojí mamince Jitce, která se místo práce v mateřské školce, do které teď nemůže, ujala šicího stroje a šije roušku za rouškou. Ušila už přes 800 roušek, rozváží a dává je lidem, kteří to nejvíce potřebují.“

pracovnice na poště
Nikola
„Ahoj, moje jméno je Nikola a pracuji na poště jako pracovnice přepážky. Nynější situace je pro nás všechny pošťáky opravdu náročná a bohužel to ne každý chápe...

Denně se potýkáme s nadávkami a nepříjemnými poznámkami, že je fronta dlouhá, že čekají dlouho, že jsem si dovolila odskočit atd., ačkoliv se snažíme, co nám síly stačí. Stav nouze, kovidová epidemie, karanténa – je jedno, jak to nazveme, pro nás znamená, že většina kolegyň, co mají doma školáky, zůstala doma a nás je na pobočkách až o polovinu méně než za normální situace. Pro nás to znamená, že každý pracujeme minimálně za dva a hlavně více hodin, z dlouhodobého hlediska je to velice vyčerpávající fyzicky a ještě víc psychicky. Moc mě mrzí fakt, že se od rána do večera nezastavím, jsem ve stresu, jelikož má práce je dost časově náročná a pak ještě slýchám urážky od některých jedinců, kteří museli čekat déle než za normální situace. My z front a celkově této situace také nejsme nadšení, v rouškách, které máme běžně 10 hodin na sobě, se nám špatně dýchá, ruce máme od dezinfekce vysušené a popraskané až do krve. Všichni jsme jen lidé, co dělají občas chyby, jsou unavení a mají své potřeby (jídlo, pití, toaleta), na které momentálně je minimum času, tak nám to prosím odpusťte, když se potřebujeme třeba jen napít… Nicméně i přes to všechno mám svou práci opravdu ráda, dělám ji nejlépe, jak umím, těší mě spokojenost klientů a také mi dodává sílu, když někdo moji práci ocení. Věřím, že to společně zvládneme! A moc prosím všechny, když jste spokojeni s obsluhou v obchodě, jednáním lékaře, zdravotní sestry nebo kohokoliv jiného, tak jim za jejich práci poděkujte a uvidíte, jak moc je potěšíte! :) Posílám pozdravy a sílu do dalších dní všem, kteří pracují v těchto dnech na 200 %, držte se! Máte všichni můj veliký obdiv a fandím nám všem! :)“
šije roušky, rozváží jídlo
Milena
Dcera: „Dobrý den, ráda bych se podělila o mou největší hrdinku, maminku. I když už se řadí do kategorie důchodců, snaží se pomáhat. Aktivně spolu šijeme roušky, kterých už je kolem 1000 a všechny jsme darovaly do nemocnice. :)

K rouškám také přidává své úžasné výtvory – šitá zvířátka. Ale to by mé mamince nestačilo. Nedávno se zapojila i do rozvozů a nákupů jídel pro ty, kteří to potřebují. Hrdě odmítá komentáře, že sama je důchodce. Prý zdravá je dost, chodit může a pomáhat se musí: ‚Jsou na tom hůř lidé, kteří se nemohou hýbat, jsou těžce nemocní, nebo nemají rodinu, jakou mám já.‘ Jsem na ni moc a moc hrdá. Našla své poselství a za tím si jde. Dám ruku do ohně, že kdyby mohla, nastoupí ihned v nemocnici, jen aby mohla pomáhat. A zrovna dnes přišla s nápadem, že upečeme velikonoční beránky pro doktory a sestřičky v nemocnicích, aby si to mohli taky oslavit a osladit. To byl pro mě hlavní impulz, proč o ní napsat.“
pečovatelka v domě pro seniory
Jitka
O Jitce její dcera napsala: „Chtěla bych tím skrytým hrdinou označit moji mamku. Pracuje jako pečovatelka v domově důchodců, je ale také ošetřovatelka a pomáhá starým lidem, kteří pomoc potřebují.

V těch nejhorších časech, které nás doufám minuly, moje mamka ve svém osobním volnu pomáhala seniorům, kteří tu pomoc potřebovali, ale nemohli jim pomoc jejich blízcí z rodiny. Jako zálibu má šití a vždy si u toho prý odpočine, no ale když ušila 890 roušek, tak nevím, jestli by se tomu dalo říkat odpočinek. Já samozřejmě pomáhala. Roušky jsme dali seniorům a také zaměstnancům domova pro seniory, ale také místní poliklinice a také blízké nemocnici. Musím říct, že moje mamka je v tomhle pro mě hrdina, kterého znám osobně!!"
zdravotní sestra
Jana
„Zdravím všechny, jmenuji se Jana a 18 let jsem zdravotní sestra. Posledních 5 let pracuji na ARO, kde v současné době máme ventilované COVID-19 pozitivní pacienty. Necítím se jako hrdina, jsem zdravotní sestra, kterou tahle práce baví.

Ve spoustě knížek se dočtete, ze zdravotní sestra není povolání, ale poslání. A až teď to mohu potvrdit. Ale ani v téhle době bych svou práci neměnila. I když skloubit rodinu, domácí vyučování, práci a svůj koníček je dosti náročné. Mějte se fajn, dodržujte nařízení a hlavně úsměv na tváři.“
medička na stomatologické klinice
Miriam
„Jmenuji se Miriam a jsem medička, 4. rokem studuji zubní lékařství na LF UK. Poslední měsíc vypomáhám na stomatologické klinice, kde nyní chybí lékaři, kteří buď musí zůstat doma s dětmi, nebo patří mezi ohroženou skupinu.

U zubaře si logicky každý pacient musí roušku sundat, čímž i přes ochranné pomůcky, které používáme, vzniká vysoké riziko nákazy, tak se takto jako medici snažíme chránit starší lékaře, zastoupit je a zároveň tím zužitkovat zkušenosti, které jsme se naučili ve fakultní klinice. I když se teď oficiálně pracuje v omezeném režimu, my ošetřujeme každého, kdo přijde s akutní bolestí, a děláme další neodkladné výkony. Pro mě je to zkušenost k nezaplacení, jsem jednak vděčná, že mohu být za současné situace někde nápomocná, a také je to pro mne skvělá praxe a příprava na budoucí profesi. Teď jsem si jistá, že jsem si svůj obor vybrala správně. Jsem moc ráda, že většina pacientů se chová velmi zodpovědné a pokud nepotřebují noc akutně, nemají problém se domluvit na odložení termínu telefonicky. Chrání tím sebe, nás i další pacienty, kteří léčbu opravdu potřebují.“
zdravotní sestra
Tereza
„Dobrý den, jmenuji se Tereza a jsem zdravotní sestra v Masarykově nemocnici v Rakovníku. Sloužím na interně. Svou práci mám moc ráda, i když je to dost náročné – obzvlášť teď. Tímto bych chtěla vyjádřit veliké díky mým kolegům…

... a všem, kteří jsou stejně jako my v první linii. Věřím, že je tato situace velice náročná pro všechny z nás. Osobně mohu říct, že je velice náročné každý den mít na sobě roušku či respirátor, ochranné obleky, apod. Také je to pro mě náročné po psychické stránce, protože se teď nestýkám se svými nejbližšími, abych je neohrozila. Ale i přesto každý den chodím do práce s úsměvem na tváři, i když ten není pod rouškou vidět. Nezbývá nám než doufat, že se situace brzy vrátí k normálu. #spolutozvladneme“
sestra na ARO
Andrea
Terapeutický tip: Vždycky, když se někdo bude chtít rozčílit, že si „zas musí vzít tu blbou roušku“ na cestu do krámu nebo procházku po parku, může si připomenout, že někdo v ní musí trávit celý den a ještě při tom pracovat.

„Dobrý den, mé jméno je Andrea a přes rok a půl pracuji na oddělení ARO v jedné okresní nemocnici. Opravdu obdivuji všechny, kteří jsou ve větších nemocnicích a každý pracovní den zahalení do ochranných pomůcek. Mně osobně stačí chvíle v roušce, respirátoru, obličejové masce či obleku a jsem vyřízená. O několika hodinách nemluvě... Na občasné používání roušky je každý zdravotník zvyklý, ale mít ji na obličeji několik hodin je naprostá šílenost. Alespoň touto cestou bych chtěla poděkovat všem, kteří pomáhají, společně to všichni zvládneme. :)“
zdravotní sestra/instrumentářka
Vendula
Je v pořádku se bát. Důležité ale je nenechat se strachem pohltit a ochromit. Kdyby se teď (a vlastně i kdykoli jindy) každý stáhl a staral se jen o své blaho, asi bychom nedopadli úplně nejlíp. Tak ještěže tomu tak není.

„Dobrý den, pracuji jako zdravotní sestra/instrumentářka na operačním sále. Naše práce je specifická tím, že mnohdy strávíme několik hodin na sále a jsme plně k dispozici našim lékařům. Což někdy znamená i to, že i přes únavu, žízeň nebo hlad musíme zatnout zuby a být soustředěné na danou operaci. Proto vím, že jsme na náročné podmínky připravené. Jsem si ale jistá, že každý zdravotník má v sobě obrovskou sílu v tom udělat to nejlepší pro pacienty, jinak by se té práci věnovat nemohl. Ale je to naše práce, myslím, že nikdo z nás se necítí býti jakýmsi ‚hrdinou‘, daleko více než kdy jindy naopak teď cítíme povinnost opravdu zůstat a dělat svou práci. Je to pro všechny náročné, samozřejmě, že i v nás se skrývá ten strach a nejistota, ale společně to zvládneme. Hlavně zdraví :)“
učitelka MŠ
Kateřina
„Svým způsobem nikdy nebylo jednodušší být alespoň takovým malým hrdinou! Ať už pro sebe, pro prarodiče nebo pro kamarády. A každý malý hrdina jenom podtrhne a podpoří práci těch opravdových.“

„Naši školku zavřeli téměř na začátku nouzového stavu. Nezajišťujeme nouzový provoz a tak jsem se ze dne na den ocitla doma. Žádná velká švadlenka nejsem, ale nedostatek ochranných pomůcek přiměl vzít do ruky jehlu a nit i mne. Šicí stroj nemám, precizní práce to také není a dokonce jsem nezásobovala ani nemocnice, ani prodavačky. Šití v ruce vychází tak akorát na zabezpečení roušek pro rodinu a kamarády. Je fajn si ale uvědomit, že i to se v tuhle chvíli počítá a svým vlastním hrdinou je vlastně každý, kdo zvládne alespoň sedět doma a dodržovat karanténní opatření. Svým způsobem nikdy nebylo jednodušší být alespoň takovým malým hrdinou! Ať už pro sebe, pro prarodiče nebo pro kamarády. A každý malý hrdina jenom podtrhne a podpoří práci těch opravdových... v uniformách, pláštích, oblecích… ať už za pokladnou, nebo v terénu!“
studentka farmacie
Ema
„Dobrý deň, bola som veľmi potešená keď som sa dozvedela o vašej aktivite voči nám, dobrovoľníkom. Som študentka farmaceutickej fakulty FaF UK v Hradci Králové a zachvíľu to už bude mesiac, čo pomáham ako dobrovoľníčka v lekárni.

Netrvalo mi dlho sa rozhodnúť a prihlásiť sa do dobrovoľníckeho zoznamu v rámci našej fakulty, do ktorého je prihlásených množstvo našich študentov. Lekárne boli už od začiatku karantény miestom, kde viedli prvé kroky ľudí s cieľom zakúpiť si rúško, dezinfekčný gél, či paralen. Nápor bol, aj je stále obrovský. No aj farmaceuti sú len ľudia, aj oni si potrebujú vydýchnuť, a preto som sa rozhodla priložiť pomocnú ruku a aspoň trochu ich odbremeniť od toľkého množstva povinností. Moja práca spočíva v preberaní tovaru, jeho dokumentácii, evidencii, organizácií a podobne. Je to práca vyžadujúca si zodpovednosť a precíznosť. Týmto, by som chcela poďakovať a vzdať poklonu všetkým, ktorí aj v tejto situácii pracujú, vystavujú sa dobrovoľne riziku a aj napriek tomu majú stále úsmev na perách (očiach). Ďakujem.“
pomáhá seniorům
Tomáš
Naši senioři si zaslouží, abychom jim pomáhali bez rozmýšlení a hlavně dlouhodobě. Je škoda, že si to mnozí z nás začínají uvědomovat až teď, ale jak se říká: „lepší pozdě nežli později“. Tak snad nám to vydrží.

„Dobrý den, v této době je nejdůležitější podpořit a hlavně pomáhat naší nejzranitelnější skupině, seniorům. Proto i já pomáhám, dal jsem seniorům své telefonní číslo a oni, vždy když něco potřebují (např. nákup), mi napíší sms + adresu, já nakoupím a napíši jim cenu nákupu. Poté si zboží bezkontaktně vyměníme na předem určeném místě.“
lékařka dětského oddělení
Tereza
„Dobrý den, jmenuji se Tereza, jsem lékařka dětského oddělení ve Šternberku a ráda bych tímto vzdala holt našim sestřičkám a mým kolegům, kteří odvádí vynikající práci v této nelehké době.“

„Oblékat se každý den do respirátorů, plášťů, štítů nebo jen roušek je opravdu náročné a většinu z nás po celém dni či službě bolí hlava jen proto, že si musí dýchat celý den do jedné roušky. Sestřičky, kterých je málo, měly dostat po dlouhé době dovolenou, ale bohužel ji dostat nemohou... a přesto jedou na 110 %, stejně jako mí kolegové ...a stále s úsměvem a plni energie nastupují každý den do práce. Děkuji za to, že mohu být po boku těchto úžasných lidí. #spolutozvladneme ❤“
odběratel vzorků pro testování na koronavirus
Tom
Testování na koronavirus je stále v plném proudu, ale při svědomitém dodržování všech opatření to zvládneme. Nezbývá než doufat, že zas co nejdřív budou jediné hromadné odběry krve ty, které absolvujeme při jejím darování.

„Dobrý den i v tuto nelehkou dobu. Jmenuji se Tomáš Kurka a odebírám vzorky u pacientů s podezřením na koronavirus (COVID-19). Každý den odeberu cca okolo 100 vzorků, takže se setkávám s ohromným množstvím lidí (pacientů). Doufám, že tato situace nebude trvat dlouho a podaří se nám tento ‚souboj‘ úspěšně vyhrát. Všem ostatním přeji hlavně hodně zdraví a všechny prosím, aby dodržovali všechna pravidla, opravdu je to nutné a velice nám to pomůže v tomto boji proti koronaviru.“
učitelka MŠ
Michaela
Škol(k)y jsou zavřené, ale to neznamená, že děcka mají prázdniny a učitelé volno. Vyučování, úkoly i škola hrou pokračuje online. A kdo ví, třeba současná situace aspoň uspíší to, že online výuka bude jednou naprosto běžná.

„Dobrý den, rozhodně se v této nejednoduché době nepovažuji za nějakou hrdinku, jen se prostě snažím pomoci všude, kde mohu. Pracuji jako učitelka v mateřské školce a přesto, že naše školka je uzavřena, snažím se svým skvělým dětem prostřednictvím internetové skupiny posílat každý týden nápady na tvoření, pracovní listy a úkoly, abychom alespoň virtuálně byli stále ve spojení. Je skvělé vidět zpětnou vazbu rodičů i dětí, obrázky, videa a hlavně povzbudivá slova nás všechny vždy rozveselí a smích v této situaci opravdu léčí. ♥ Díky jedné moc hodné mamince, která nám darovala do školky přebytky látek, mohu doma šít roušky a alespoň trochu pomoci tam, kde je potřeba. Nemám doma stroj, takže jehla a nit je poslední 3 týdny mým velkým kamarádem. Sice jich nenašiji 1000, ale každá rouška je ušitá s láskou a jsem ráda, že i malá pomoc potěší a mohu přiložit ruku k dílu. Přeji všem spoustu sil a zdraví.“
medička 5. ročníku Všeobecného lékařství
Simona
„Dobrý den, jsem medička 5. ročníku Všeobecného lékařství a momentálně pracuji v Domažlické nemocnici. Domažlice jsou jednou z nejzasaženějších oblastí, co se týče nového koronaviru, a proto jsem se rozhodla pomáhat právě zde.

„Pracujeme na lůžkovým oddělení pro pacienty s podezřením na COVID-19, na odběrovém místě, nebo zastáváme tzv. triage pacientů. Chtěla bych poděkovat veškerému zdravotnickému personálu, který dnem i nocí bojuje s úsměvem na tváři. Nejen v Domažlické nemocnici. Také svým spolužákům, kteří se nebáli zapojit se a pomáhají v nemocnicích a na odběrových místech po celém kraji. Díky! :) Simča“
prodavačka
Věra
Teď je nakupování víc než kdy dřív otázkou základních potřeb – o to víc zarazí, když ho někdo bere jako záminku k sociální interakci. Potkávali jsme se dřív a potkávat se zas budeme. Trpělivost.

„Dobrý den, jmenuji se Věra a pracuji jako prodavačka-pekařka v supermarketu. Ráda bych se s vámi podělila o své zkušenosti s dnešní situací. Koronavirus rozpoutal mnoho příkazů a zmatků. Lidé jsou vystrašení a někdy i neochotní vzhledem k povinným nařízením, které nám vláda určila. Mezi prvními přišel zákaz vycházení ven bez roušky nebo bez jiného způsobu, jak si zakrýt dýchací cesty. První dny to lidé nebrali příliš vážně a tak jsme mohli vidět odhalené tváře chodící po ulicích, obchodech či dopravních prostředcích. Další den společnost začala brát situaci vážněji a tak, jak bylo zvláštní vidět člověka s rouškou, bylo zvláštní vidět někoho bez ní. Byly zavedeny časy určené k nákupu pouze pro osoby starší 65 let, které se tři dny po sobě neustále měnily, takže lidé, kterých se to týkalo, ani nezaregistrovali tuto změnu. Naopak mladší generace v tom měla také zmatek a nevěděla, kdy do obchodu smí a nebude následně ochrankou vyhozena. Tato situace trvá přibližně čtyři týdny a já i mé kolegyně jsme si všimly, že lidé přestali brát situaci vážně, ačkoliv vážnější je. Chodí do obchodu ve velkých skupinkách. Máme pocit, že lidé začali brát supermarkety jako příležitost k setkávání se a poklábosení. Já osobně doufám, že se situace časem postupně zlepší a lidé dostanou rozum a uvědomí si, že vykupováním a zásobováním se potravinami si nijak situaci nezlepší. Potravin je a bude dostatek, pokud nějaké zboží není, je to pouze tím, že je momentálně zákazníky ve velkém skoupeno. Za všechny prodavačky přeji silné nervy a pevné zdraví. Děkuji za Vaši pozornost a přeji hezký den. Věra.“
zdravotní laborant
Magda
Veřejný nepřítel #1 je teď COVID-19, ale to neznamená, že naši „staří známí“ ne/nakažliví nepřátelé si dali pauzu. Zdravotnické práce je tím pádem dvakrát tolik, tak to všem pojďme ulehčit aspoň dodržováním potřebných nařízení.

„Mé jméno je Magdaléna a v současnosti pracuji ve FN Brno jako zdravotní laborant. I když se o nás většinou moc nemluví, jsme důležitou součástí celého systému zdravotnictví. Mojí prací je z pacientova vzorku vyšetřit různá onemocnění zahrnující mimo jiné především onkologická onemocnění. V současnosti nás však nejvíce zaměstnává vyšetřovaní nového koronaviru SARS-CoV 2. Ale vzhledem k tomu, že onkologičtí pacienti kvůli pandemii nepřestanou být nemocní a potřebují naši pomoc pro určení léčby, máme práce dvakrát víc než kdy jindy. Navíc jsou naše podmínky pro práci na vyšetřování SARS-CoV 2 zatíženy velkým náporem vzorků, které je třeba vyšetřit velmi rychle a není prostor pro chyby. Byla bych proto velmi ráda, kdyby lidé nepřestávali polevovat v dodržování všech hygienických nařízení, protože stále ještě nemáme vyhráno.“
lékařka
Zuzana
Sauna je fajn. Už trochu míň fajn ale je, když ji zažíváte v nemocnici navlečeni do čtyř vrstev ochranného oblečení, kolem vás víří virus a vy po pokoji honíte komára.

„Pracuji jako lékařka ve větší nemocnici. Nikdy jsem si nemyslela, že moje standardní oddělení bude jednou izolovanou COVID stanicí. Střídáme se s kolegy každý týden pro snížení virové nálože, ale musím být neustále v pohotovosti. Bohužel kdokoliv z nás se může kdykoliv nakazit a pak se celý pracovní plán mění. Práce ve čtyř-vrstveném oblečení není vůbec sranda, po 10 krocích funguje jako osobní sauna. Člověk se musí soustředit i na správné pořadí vrstev, hlavně při svlékání infekčních pomůcek. Největší výzva byla, kdy imobilní pacient mě poprosil, abych se postarala o komára na pokoji, který ho budil celou noc. Skákala jsem po místnosti jak kosmonaut na měsíci…“
prodavačka
Nikola
Ne každý si teď může vzít home office. A každý má někdy den blbec, kdy by nejradši neviděl ani sebe, natož ostatní. Ale jsme v tom spolu, tak to zkusme s trpělivostí, úctou a slušností, i když třeba zrovna nemáme náladu.

"Kamarádka Zuzana o Nikole píše: „I přesto, že veřejnost upírá své oči směrem k doktorům, sestřičkám, řešíme proces vzdělávání, vyčkáváme na stanoviska vlády, snažíme se ochránit své rodiny a blízké,... jsou tady tací, jejichž přítomnost v zaměstnáních bereme jako úplnou samozřejmost. Bereme obchody s drogerií útokem, sháníme desinfekce, antibakteriální gely a mýdla, často nemáme náladu být uctiví, mnohdy ani slušní. Proč nemáte mýdla? Kde je toaleťák? Levnější nemáte? Toto slýchávají ženy jako naše Nikča denně, a proto si myslím, že je na místě poděkovat i jim, prodavačkám. Těm, které nemohou mít home office nebo videokonference z bezpečí vlastního obývacího pokoje. A tak HOLKY, děkujeme, že jste tady a že budete.“
pečovatelka v domě pro seniory
Marie
Jestli se dá na současné situaci najít něco pozitivního, tak to, že jsme si víc začali všímat našich seniorů. Pomáhejme jim, kde můžeme – a nejen teď. Vrátí se nám to.

„Ahoj, jmenuji se Marie a jsem pečovatelka v domově pro seniory. Je nádherné a u srdce hřejivé, kolik solidarity a pomoci se nám od lidí dostalo. Moc Vám všichni děkujeme! Všichni, kdo tu jsme, si toho moc vážíme a snažíme se také pomáhat, co to jde. Babičky šijí roušky, dědečkové navlíkají gumičky :-) V dnešní době potřebují pomoc především lidé důchodového věku, pro ně je tato nemoc nejrizikovější. Kolikrát jsem viděla nemohoucí babičku, která se táhla s plnými taškami, nebuďme lhostejní. Oni nás potřebují, kolikrát o pomoc ani nežádají, protože se stydí, ale věřte, že ji potřebují. Nezapomínejme na naši generaci, která nám tolik dala. :-) Věříme, že když se všichni spojíme, tak vše zvládneme. Hlavu vzhůru a hodně zdraví přeje Marie.“
studentka zdravotnického záchranáře
Timea
Praví hrdinové se poznají tak, že ani ve vypjatých situacích neztrácejí hlavu, naději a dobrou náladu. Protože „úsměv je to nejmenší, jak druhým můžeme pomoci.“

Kamarádka Kristýna o Timee říká: „Studuje Zdravotnické záchranářství na ČVUT, a tak, jako jiní studenti medicíny a příbuzných oborů, byla povolána do služby. Dostala za úkol pomáhat v Nemocnici na Homolce na oddělení pro COVID pozitivní pacienty. Téměř každý den se tak setkává s nakaženými a pohybuje se v nebezpečné zóně. I tak ale neztratila svůj humor, veselou náladu ani empatii a snaží se pomáhat i úsměvem. Myslím, že všichni bychom si měli uvědomit, že jsme v tom společně a úsměv je to nejmenší, jak druhým můžeme pomoci.“
poštovní doručovatelka
Martina
Ať už ve schránce najdete svůj oblíbený časopis nebo neoblíbenou složenku, můžete se usmívat. Znamená to totiž, že se pořád najde někdo, kdo vám je tam hodí. I přes všechna rizika.

„Ahoj jmenuji se Martina a pracuji jako listovní doručovatelka již 23 let. Svou práci se vždy snažím vykonávat zodpovědně, abych se vracela domů ke svým blízkým s dobrým pocitem. V této pro nás těžké době, kdy jsme v každodenní kontaktu s lidmi, na nás ze začátku nebyl brán žádný ohled. Ochranné pomůcky byly nedostatkové zboží. Pár roušek náš problém neřešil, a tak jsem si po práci sedla a šila jak pro sebe, tak pro kolegy i své blízké. Materiál zajistila maminka, která mi věnovala povlečení a prostěradla. S ušitými rouškami denně vyrážím na svou trasu a rozdávám je také ostatním lidem a především důchodcům, kteří je nemají. Chci být co nejvíce chráněna, takže během pochůzky raději nejím ani nepiju z hygienických důvodů. Největší obavy mám ze setkávání s důchodci, kteří jsou nejrizikovější skupinou. Ti prakticky vybaveni vůbec nejsou a spousta z nich ani neví, co se děje a proč po nich vůbec chci, aby měli roušku. Hodně lidí naši práci neocení a stěžují si, ale najdou se i ti, kteří slovem potěší, že mě rádi vidí, ale zároveň mám moc velký strach, abych se nenakazila. Beru to v tuto chvíli jako velké poslání, celý národ šije a i píše – množství dopisů a zásilek se tedy zvýšil a já doručuji každý den. Lidé z mého okrsku mě považují za důležitý kontakt v této nelehké době, a proto jdou všechna negativa stranou. Posílám Vám fotečku z mého okrsku :) a hlavně zdraví.“
zdravotní sestra
Péťa
„V dobrém i ve zlém“ – tohle zdaleka neplatí jen pro manžele. Lidi by si měli pomáhat v časech dobrých i zlých – a jestli nás současná situace něco naučila, tak to, že to opravdu jde.

„Dobrý den, zasílám foto z ‚bitevního pole‘. Jsem zdravotní sestra už 14 let a někdy je to opravdu náročný, ani ne tak fyzicky jak psychicky. A někdy právě v tom vypětí sil a pomalu psychickým zhroucení si položím otázku, jestli mi ta práce stojí za to, no ale pak se stane něco nebo přijde někdo, kdo mi ukáže, že má práce má opravdu smysl i přesto, že ne vždy je dobře!!! Prostě svoji práci miluju v časech dobrých i zlých. Zvládneme to, VŠICHNI.“
sestra u obvodní lékařky
Johana
Možná nás často – a nejen teď v době krize – ani nenapadne, že i zdravotníci mají své životy, své starosti, své rodiny… O to větší úctu si zaslouží, že se při tom všem dokáží zodpovědně postarat i o nás.

„O svojí mamce dcera Johana říká: „Dobrý večer/čauky mňauky všem do Zootu. Hledáte skryté hrdiny, lidi, kteří v této nelehké době bojují v první linii nebo bezelstně pomáhají lidem, kteří se o sebe postarat nedokáží. Mně to nedalo a musím sem někoho nahlásit. Je to asi kýčovité, ale chtěla bych, aby moje máma věděla, že na ni jsem pyšná nejen já, ale že její hrdinství vidí i jiní. Moje mamka celý život pracovala ve zdravotnictví, ať už na záchrance, v centru pro výdej léků drogově závislým nebo nyní u obvodní doktorky. Nepatří ke zdravotníkům nasazeným v nemocnicích, ale starají se i nadále o nemocné, v tuhle chvíli musí testovat i na koronavirus. Máma sama má zdravotní problémy a doma jedenáctileté dítě se všemi poruchami učení, na které si vzpomenete, takže po náročném dni v práci se musí postarat ještě o něj. Vím, že tenhle e-mail byl super dlouhej a vysilující, ale chtěla jsem jenom představit místní hrdinku, mi madre. Tady ji máte v celé kráse – máma napravo, obvodní lékařka vlevo.“
dobrovolnice
Iva
Ti praví hrdinové se nerozmýšlí dvakrát a svou pomoc berou jako samozřejmost. Dělají to proto, že „je to potřeba udělat“. Pro rodinu, pro sousedy, pro blízké, pro nás všechny.

„Dobrý den, jmenuji se Iva Valentová a do Vašeho projektu mě nominovala má dcera. Nemyslím si, že bych v této těžké době dělala něco výjimečného. Je přece samozřejmostí pomoci lidem, kteří to potřebují. I přes to, že doma nemám šicí stroj, rozhodla jsem se ručně začít šít roušky nejen pro mou rodinu, ale i pro přátele a kolegy do práce. Protože každý den jezdím do práce do města, často nakupuji potraviny i pro naše starší sousedy, kteří se do větších obchodů nedostanou, a jsem ráda, že jim mohu být alespoň trošku nápomocna. V neposlední řadě se snažím dělat maximum pro mou maminku, o kterou se bojím, a proto se snažím co nejvíce ji zabavit doma, aby přišla na jiné myšlenky. Přeji všem pevné zdraví, děkuji opravdovým hrdinům v první linii a vytěžme z této situace jen to nejlepší a nejpozitivnější.“
Maminka
Soňa
Možná kvůli současné situaci nemůžete dělat to, co máte rádi. Na druhou stranu díky tomu třeba objevíte něco nového, co vám pomůže na chvíli zapomenout na starosti. A v tom nejlepším případě tím zas vy pomůžete někomu dalšímu.

„Já sama za sebe si jako hrdina nepřijdu. Jen se snažím v této nelehké situaci, která všude kolem panuje, nějak pomoci lidem okolo. Musela jsem zůstat doma, jelikož divadlo, kde pracuji, zůstalo zavřené. No a vzhledem k tomu, že mým největším hobby je fotografování portrétů v exteriéru, tak s tím mám momentálně taky utrum. Jsem i přes zdravotní omezení vcelku akční člověk a musím pořád něco dělat, tak jsem začala alespoň šít roušky. Několik desítek jsem již odnesla pro naše seniory, holkám na poštu a rozeslala spoustě lidem, kteří je potřebují. Ráda bych pomohla i jinak, pracovala jsem i jako ošetřovatelka v nemocnici, ale kvůli zdraví to již nyní nelze. Tak ráda přispěji něčím malým, co pomůže. Jsem samoživitelka se dvěma puberťáky, kteří teď jsou samozřejmě také doma a k tomu s námi ještě momentálně tráví čas i má nejstarší (která mě sem přihlásila), tak je čas u stroje i takový malý únik od plotny a starostí okolo.“
Záchranář Krajské nemocnice Liberec
Jan
Je toho dost, co musí český zdravotník zvládat. Nést tíhu zodpovědnosti za naše životy, mít pro strach uděláno a srdce na pravém místě. A občas se stát i kosmonautem.

„Ahoj, jmenuji se Honza a jsem z Liberce. Studuji zde na technické univerzitě zdravotnického záchranáře. Nyní pracuji v Liberecké nemocnici na urgentním příjmu pro potenciálně nakažené pacienty. Je to taková polní nemocnice předsunutá z areálu, aby se odklonili rizikoví pacienti. Práce je zde náročná, provádíme triáž pacientů a následnou urgentní péči včetně testování. Díky ochranným pomůckám, které nosíme, si často připadáme jako kosmonauti ve skafandrech. Pokaždé získávám nové zkušenosti a hlavně radost, když mohu pomoci lidem, kteří to potřebují.“
Student ČVUT
Tomáš
I v téhle těžké době platí, že všechno zlé je pro něco dobré. Lidi dali dohromady nejen srdce, ale i hlavy, a tak pro vzniklé problémy začala neuvěřitelně rychle vznikat i nová řešení. Jako třeba respirátory z 3D tiskárny.

„Ahoj jmenuji se Tomáš Jochman, studuji fakultu strojní ČVUT a v práci se věnujeme s kamarády Alexandrem Lazarovem, Filipem Dvořákem a Vojtěchem Janů vývoji respirátoru tištěného na 3D tiskárně, který již slouží stovkám doktorů v několika nemocnicích v Praze.“
studentka všeobecného lékařství
Tereza
Škola je základ života, ale nic nenahradí praxi. Sfouknout obě věci naráz se teď rozhodla spousta studentů lékařských škol. Děkujeme a držíme palce ke zdárnému absolvování obojího.

„Dobrý den, jsem studentkou všeobecného lékařství Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a od doby zavření škol vypomáhám v Oblastní nemocnici Trutnov. K zaslání e-mailu Vám mě donutila mladší sestra.
Rozhodnutí zavření škol mi zpočátku přišlo zbytečné a byla jsem dokonce naštvaná, že přijdu o tolik studia. Uvědomovala jsem si, že studium medicíny je především o samostudiu, jak se říká ‚doma na zadku‘, ale přednášky a praktická cvičení mi nic nenahradí. Situace ohledně koronaviru však nabírala nečekaného sklonu a já nakonec dala za pravdu důležitosti všech opatření a rozhodla se, že chci v boji proti tomuto zdánlivě neškodnému onemocnění přiložit ruku k dílu. A nelituji. Díky tomu mám možnost si vyzkoušet chod nemocnice v podmínkách, které se mi jen tak nenabídnou, zkušenosti, které jinde nenačerpám a ke studiu, které po práci doháním, nedocenitelný pohled na probíranou látku v kontextu skutečné praxe. V pozici sanitářky se tak starám o pacienty, kterým se snažím zpříjemnit dobu pobytu v nemocnici, kdy k nim nemohou příbuzní. Jindy zase hlídám se spolužáky mediky vchody do nemocnice a kontrolujeme přicházející či odebíráme vzorky u lidí podezřelých na COVID-19 ve speciálních stanech. I přes to, že je někdy složité skloubit únavu z práce s učením se nové látky pro online testy, jsem nesmírně ráda, že jsem se k práci přihlásila a mohu být alespoň z části součástí systému, kde jsou ti praví hrdinové dneška. Přeji všem do ZOOTu hodně síly a děkuji za to, co děláte.“
studentka zdravotnického záchranáře v Liberci
Terka
„Ahoj, jmenuji se Terka a momentálně pomáhám na ARU v Jablonci n. N. Koronavirus a jeho striktní opatření nám dávají zabrat. Neustálé nošení roušek a dezinfekce už nám leze ušima. Co si budem, práce je to těžká, ale stojí za to!“
zdravotní sestra
Barbara
Neztrácet naději a dobrou náladu – to je teď důležitější než kdy dřív. Vlídné slovo stojí míň úsilí než permanentní zamračenost a i zdánlivá „maličkost“ jako pochvala za roušku sladěnu s outfitem dokáže prozářit den.

„Kdysi mi bylo řečeno, že být zdravotní sestrou je fajn. A že to někdy nebude sranda – to jsem taky brzy pochopila :) Všichni jsme v tom teď stejně, kdy vyjít ven nebo jít do práce bez ústenky je prakticky nemožné. Řada z nás si v tom našla své pozitivum. Současnou situaci je potřeba trochu odlehčit, a proto jsem ráda, že si lze zpříjemnit práci různobarevnou ústenkou :) Pochválit si umíme kde co, ale už Vám někdo pochválil ústenku, která barevně ladí s Vaším pracovním outfitem? Tak tohle se děje aspoň jednou denně u nás v práci :) Jako zdravotníci jsme tady pro všechny bez ohledu na situaci, vystavujeme se každodennímu stresu a riziku infekce, takže to jsou přesně ty maličkosti, které dokážou potěšit a zlepšit náladu nám zdravotníkům, ale i pacientům, kterým poskytujeme naši péči. V každé situaci je dobré si najít něco pozitivního, protože tím vidíme více možností a hlavně neztrácíme víru a naději.“
sestra v domově důchodců
Eva
„Zasílám foto mé maminky, která i přes své dlouholeté zdravotní komplikace poskytuje nejvyšší možnou péči seniorům v domově důchodců a ve volném čase pomáhá jako zdravotní sestra u těch, kteří potřebují domácí péči.“ - dcera
stará se o děti lidí z IZS
Katka
„Stejně jako každý v této době i já se snažím přiložit ruku k dílu. Nenosím uniformu, plášť ani respirátor, ale roušku, ve které se každý den starám o děti právě rodičů z IZS. Spolu vše zvládneme!“
Dobrovolník
Tomáš
Pro seniory je rozhodně lepší přečkat současnou situaci v bezpečí domova. Zároveň ale potřebují dál vést normální život – a s tím jim naštěstí pomáhají ochotní dobrovolníci, sousedé a přátelé.

„Přímo pomáhám tak, že nakupuji starším sousedům u nás v domě, venčím jim psy, pomáhám s opravami, stěhováním nábytku a podobně – zkrátka jsem k dispozici pro všechny seniory v našem domě. Pokud si za toto zasloužím poukaz, moc předem děkuji, i ten využiji k pomoci ostatním.“
student
Jan
I když by se mohlo zdát, že se svět zastavil a začal se točit jen kolem koronavirové pandemie, lidé nepřestali mít jiné zdravotní problémy. Proto je každá ochotná zdravotnická ruka dobrá.

„Již od 23. 3. vypomáhám se svými spolužáky po celé nemocnici v Liberci. Byli jsme rozděleni do několika týmů a každý tým plní své úkoly. Někdo kontroluje pacienty v triage stanu při vstupu do nemocnice, někdo pomáhá záchranné službě desinfikovat sanitky. Já zavítal na oddělení jednotky intensivní péče chirurgických oborů. Zde vypomáhám jako zdravotnický záchranář. Máme tu pacienty po dopravních nehodách, úrazech a pomalu se připravujeme na příjem Covid pacientů. Práce je velice náročná, sloužím pět osmihodinových směn týdně. Přikládám fotku z první linie.“
studentka na zdravotního asistenta
Zuzana
„Mládí vpřed“ nikdy nebylo trefnější. Znamená to, že můžeme a máme vyrazit do boje chránit ty (nej)ohroženější. A taky to, že když vám volá ředitelka, nemusí to vždycky nutně znamenat špatné zprávy.

„Dobrý den, ráda bych se s Vámi podělila i o svůj příběh. Takže, studuju na zdrávce obor zdravotní asistent, jsem ve 3. ročníku. Chvíli po tom, co začaly ‚koronaprázdniny‘, mi zavolala učitelka a pár mým spolužačkám také, jestli bysme šly pomáhat do nemocnice jako ošetřovatelky. Pár z nás se přihlásilo, asi 7 z těch všech, kterým už bylo 18. Asi týden se nic nedělo, už jsme přestávaly doufat, že nám zavolají, protože jsme se na to celkem i těšily. Najednou telefonát od ředitelky, já osobně jsem se lekla, co jsem provedla, že mi volá. Řekla nám, ať zavoláme na nějaké číslo a domluvíme se s vrchní sestrou na interním oddělení. Z těch 7, co se přihlásily, jsme zbyly jen dvě, jiné asi dostaly strach. Což chápu. Takže, asi 2 týdny jsme tam dělaly ošetřovatelskou práci, od začátku tam s námi bylo pár pacientů a pacientek. Jedna byla taková, no prostě nesoběstačná. Jen ležela, spala, a když byl čas jídla, tak jsme ji nakrmily. Po 14 dnech jsem šla jednou pomáhat sama a paní staniční mi řekla, že ta paní měla COVID-19. Z obvyklých 6 pokojů, na které jsem mohla chodit, jak jsem chtěla, jsem mohla jen na dva z nich, protože na 100 % nebyly infekční. Domluvily jsme se na tom, že se spolužačkou zůstaneme 14 dní v izolaci doma. Takže teď si pěkně dřepíme doma a čekáme, jestli budeme v pohodě. Žádné testy nám nedělali. Každopádně, když budeme v pohodě, tak nepřestaneme pomáhat a půjdeme znovu. To je můj příběh.“
maskérka ze Švandova divadla
Kateřina
Těžké časy lidi spojují a pomáhají nám vydat ze sebe to nejlepší. Nemělo by to tak ale být pořád? Není přirozené pomáhat si prostě „jen tak“? A vydrží nám to, až zas bude líp?

„Živím se jako maskérka, takže jsem slušně řečeno odepsaná. Když celá tahle situace začala, byla jsem spíš rozčílená, že se to moc přehání, lidi začali skupovat toaleťáky a těstoviny, zavřely se divadla a školy… Teď už mi to ale jako legrace nepřipadá. Chybí roušky a desinfekce – a co mě děsí nejvíc – nejsou ani v nemocnicích. A tak jsme se s kamarádkou Natálkou ocitli u Kristýny doma, kde máme základnu a šijeme roušky ještě s Buchtíkem a jeho Péťou, s Adélkou a Vlastou. Každej dělá něco a jde nám to, myslím, skvěle :) Roušky rozváží Adélky přítel Kajetán nebo Martina a pomáhat nám chodí ještě Mája a každej jeden z nich je úplně boží. Je to vlastně kouzelný, protože se s námi denně spojí naše úžasné maminky, další kamarádi a známí, kteří nám chtějí pomoct, a posílají materiál nebo jídlo a pití (pitím rozuměj víno), takže budem tlustý alkoholičky, ale budou roušky pro všechny :)) Karanténa mi hodně vzala. Nemůžu dělat práci, kterou miluju, ale to nikdo z nás a to nás asi drží nejvíc pohromadě, že jsme v tom všichni spolu a děláme krásnou věc. Možná mi to šití pomáhá víc než lidem, ke kterým se roušky dostanou. Takže mi možná karanténa mnohem víc dala, protože to, co tady děláme, je mnohem víc a já bych si moc přála, aby to tak zůstalo. Aby na sebe byli lidi hodný a dokázali si nezištně pomáhat kdykoli. Je vlastně hrozně smutný, co se musí stát, aby lidi drželi spolu, ale já vím, že až tohle skončí, tak že v tom chci pokračovat a pomáhat dál. A moc si přeju, aby to tak měl každý. Doufám, že celá tahle situace brzo pomine a že z toho všichni vyjdeme nejen zdraví, ale taky silnější a lepší. Lidi, prosím, pojďme na sebe být hodný už napořád!“
studentka na dětskou sestru
Adéla
Nezáleží na tom, jestli „máte školy“ nebo je teprve studujete. To, co se teď hlavně počítá, je ochota pomoci. Ani sebelepší péče odborníků a dobrovolníků v první linii se ale neobejde bez spolupráce nás všech.

„Dobrý den, chtěla bych se podělit o svůj příběh. Studuji Univerzitu Palackého v Olomouci – dětskou sestru. V den, kdy jsme se dozvěděli, že se zavírají všechny školy, včetně té naší, jsem se těšila na dvoutýdenní prázdniny, kdy si odpočinu od zdrcujících přednášek. Doma jsem byla 2 týdny, kdy už jsem měla celý barák vypiglovaný do dokonalosti a veškeré školní povinnosti hotové. Když jednoho dne přišel e-mail s prosbou, zdali nechceme vypomáhat v nemocnicích. Neváhala jsem a ihned jsem odepsala, že jsem připravena! O pár dní později si mě zavolali na vstupní prohlídku a za týden už jsem nastoupila v odběrovém stanu FNOL. Stala jsem se dobrovolníkem v první linii. A ačkoliv denně nasazuji své vlastní zdraví – nelituji toho. Cítím uspokojení, že škola, kterou studuji, je potřebná. Tímto bych chtěla apelovat na všechny lidi, aby dodržovali karanténní opatření. Vím, že to není lehké, ale nic jiného nám nezbývá a bez toho tuhle pandemii neporazíme!“
podnikatelka
Jaruška
Co si člověk neudělá sám… Tohle rčení u nás teď bohužel platí i v případě ochranných pomůcek. Tak proč si je aspoň neudělat trochu veselejší, aby nám ten návrat do normálu příjemněji utíkal.

„Dobrý den, díky dceři jsem se dozvěděla o vaší akci. Posílám foto z šití roušek, kterým se teď bavím. Měla jsem pocit, že potřebuji v této situaci pomoct blízkým, ale i ostatním. Šiji pro rodinné příslušníky (jsme rozvětvená rodina) i pro kamarádky ze sportovního oddílu, který má nyní díky situaci také pauzu. Dodávám roušky i do nemocnice v Jablonci nad Nisou a dnes jsem šila roušky pro seniory z naší obce Bedřichov v Jizerských horách, kteří si je nemohou nebo neumí vyrobit sami. /Vše samozřejmě zdarma/ Začala jsem ihned po vyhlášení povinného nošení. Naše živnost (penzion + bufet) je teď limitovaná situací a tak si připadám aspoň trochu platná a navíc mě to baví. Snažím se i o to, aby roušky byly barevné, veselé a vtipné. Přeji nám všem brzký návrat do normálního stavu v plném zdraví.“
Lékárnice
Hana
Každý může nějak pomáhat – jako pomoc se totiž počítá i to, jak se chováme třeba v obchodě. Stačí prosté „díky, že jste tu pro nás“, trpělivost a úsměv na tváři, i když je pod rouškou.

"Moje práce nepatří ani mezi ty, kde je možný ‚home office‘. Jsem magistra v lékárně a i k nám směřují kroky lidí s různými zdravotními problémy. Události posledních dní nás všechny zahalily do roušek, respirátorů a gumových rukavic, kterých je velký nedostatek, schovaly nás za bariéru z plexiskla a změnily chod a rytmus zaběhlého provozu na lékárnách. Fronty pacientů jsou enormní, z lidí je cítit strach a večer býváme všichni opravdu unavení. Náročné dny nám ale pomáhají rozzářit třeba takoví lidé, kteří ušijí pro celou naši lékárnu roušky, nebo babička, která při odchodu špitne ‚děkujeme, že pracujete‘. Držím palce nám všem, ať tuhle zvláštní dobu přečkáme ve zdraví!“
lékárnice
Magdalena
Musíme si pomáhat. Tohle úsloví bude v těchhle dnech, týdnech a měsících hodně platné a důležité. A nejde jen o materiální pomoc – i takové vlídné slovo dokáže divy.

„Abych pravdu řekla, těch pár řádků mě v tyto náročné dny opravdu zahřálo u srdce a fakt, že si někdo té náročné práce farmaceuta s nemocnými lidmi povšiml a váží si jí, mě nabíjí na další nekonečné týdny v lékárně. Velice si vážím Vaší podpory a doufám, že my lékárníci teď zase dokážeme podpořit Vás, ať už vhodnou indikací léčiva, dobrou radou nebo vlídným slovem. (Unavené) fotky z mého bojiště zasílám v příloze :) Přeji Vám všem klidné dny, hodně pozitivních myšlenek a hlavně pevné zdraví!“
Laborantka
Lenka
Dobrovolníci – ať už pečují o seniory, nakupují sousedům, rozvážejí jídlo, šijí roušky, roznášejí informační letáky nebo pomáhají při testování pacientů – bez nich by to zkrátka nešlo.

„I já bych se ráda podělila o svůj příběh. Jsem studentka biomedicíny a laborantka ve virologické laboratoři. Snaha zapojit se do boje s pandemií ze mě učinila dobrovolníka v laboratoři a už jsme jen vyčkávali na den, kdy přijde povolení a přijedou první vzorky. Dny, než bylo rozhodnuto o zapojení se do testování pacientů, byly dlouhé a dost vypjaté.“
profesionální cyklista
Kristyan
Teď je důležité omezit vycházení na minimum. Stejně důležité je ale i posilovat imunitu a udržovat se ve formě. No a co takhle si zajezdit na kole a pomoct tím i ostatním? Ideální scénář.

„Cílem je pomoci našim zdravotníkům formou dovozu teplé polévky, aktivovat k tomuto účelu cyklistickou veřejnost a zároveň poukázat na důležitost pohybu. ‚Pomoz pohybem‘, a to oboustranně, sám sobě být fit a posilovat imunitu, a zároveň těm, kteří to aktuálně potřebují. Nazvali jsme to jakýmsi ‚plánem B‘, měl jsem touto dobou závodit, mám tedy natrénováno a svou energii se snažím předávat ostatním, co to nyní potřebují nejvíce.“
zdravotní sestra na JIP
Martina
Vzhledem k zákazu sportovních utkání a přesunutí olympiády na později teď přebírají štafetu nadlidských výkonů naši zdravotníci. Proto držíme palce, ať jejich povolání zas co nejdřív přestane být vrcholovým sportem.

„Pracuji na Interní JIP NsP Havířov. Momentálně z nás udělali jednotku intenzivní péče pro pacienty, kteří jsou pozitivní na COVID-19 a mají těžší průběh tohoto onemocnění. Někteří vyžadují podporu základních životních funkcí, včetně umělé plicní ventilace. Tato práce je nyní dost náročná, jak fyzicky, protože v ochranném pracovním oděvu je strašně teplo, tak hlavně po psychické stránce.“
sanitář
Jakub
Kdo nemá roušky, dá tam staroušky. Možná trochu nemístné, ale až si přečtete Kubovu story, pochopíte. Občas je prostě potřeba nejen léčit, ale i dodat odvahu a říct, že to dobře dopadne.

„Ahoj, já jsem Kuba :) Mám již vystudovanou střední zdravotnickou školu a druhým rokem studuji vyšší odbornou školu zdravotní v Liberci. V současné době pracuji jako sanitář v Jablonecké nemocnici. Snažím se pomoci, a protože nemám šicí stroj a už vůbec neumím šít roušky, tak nechávám odpočinout unavené sestřičky a hladím staroušky, kteří mají strach. To dělám rád a to umím.“

studentka ekologie
Dominika
V současné době se hodně hraje i o čas. A každý, kdo je ochoten ukrojit kus z toho svého a k běžné práci si naložit něco navíc, co pomůže spoustě dalších lidí, si zaslouží velké díky.

„Ahoj, jsem Dominika. Studuji Ekologii na Přírodovědecké fakultě univerzity Karlovy a k tomu jsem zaměstnána na Krajském úřadě Libereckého kraje jako úřednice na Ochraně životního prostředí a zemědělství :) Ke své každodenní pracovní náplni v posledních dnech pomáhám s balením a přípravou nanofiltrů, které vyrábí několik firem v Libereckém kraji, tak aby se co nejrychleji dostaly k lidem, co to v tuto dobu nejvíce potřebují :)“
profesionální biatlonistka
Jess
Všichni teď máme na výběr – prostě počkat, „až se to přežene“, nebo i něčím přispět k tomu, aby se nám současná situace zvládala líp – ať už finančně nebo přiloženou rukou k dílu. Každá drobnost se počítá.

„Biatlonová sezóna nám skončila předčasně, školu jsem ukončila minulé jaro, takže mám duben úplně volný. Plánovala jsem si cestovat a scházet se s přáteli, to totiž během zbytku roku nestíhám. To je ale to jediné, co mi tahle pandemie překazila. Je mi naprosto jasné, že spoustu lidí trápí závažnější věci, než že musí trávit dovolenou doma, a i proto jsem měla pocit, že bych měla nějak pomoci těm, kteří teď prožívají těžké časy. Zvažovala jsem více možností, nakonec jsem nakoupila roušky od švadlen z Babyrenka a zavezla je na dětské oddělení jablonecké nemocnice. Přihodila jsem i několik podpisových kartiček, třeba některého z malých pacientů potěší. Snad i jen tahle trocha může něco změnit k lepšímu, ale ráda bych vymyslela ještě i něco dalšího.“
praktická lékařka
Eva
Jak to celé dopadne, záleží na nás všech – nejen na zdravotnících, policistech, prodavačích…, ale i na pacientech, zákaznících... Všechno jde líp, když se k sobě dokážeme chovat slušně, i když třeba zrovna „nemáme den“.

„Ahoj, jsem praktická lékařka v malé vesnici na Valašsku. Tímto bych chtěla hlavně poděkovat své sestřičce Marušce, která to se mnou všechno už měsíc zvládá. Spoustu věcí se snažíme řešit přes telefon, je to náročné, musíte se soustředit, abyste něco nezanedbali. A pak bych chtěla poděkovat všem našim pacientům, kteří jsou neuvěřitelně trpěliví a navzájem k sobě ohleduplní. Moc děkuju #spolutodame. Zdravím všechny skryté hrdiny a držím nám palce, doktorka Eva. P.S. fotku sestřičky ani pacientů nemám, tak posílám aspoň svou.“
sestřička
Lenka
Tahle náročná doba umí člověka úplně vyždímat. O to víc pak jako spásný přírodní úkaz působí ti, kteří při své práci dokážou svou energii a optimismus přenést i na ostatní.

O Lence píše přímo paní doktorka Světlana: „Mám hrdinu ve svojí ordinaci. Moje zdravotní sestřička, která každý den plná energie chodí do práce, aby ordinace nadále fungovala. Která denně nechává doma dvě malé děti. Ale neztrácí optimismus a odevzdanost lidem. Podporuje pacienty a mě. Jsem jí moc vděčná.“
výzkumná sestra
Hana
Ve zvláštní době se dějí zvláštní věci – nejlepší dárek pro prarodiče je nenavštívit je, toaletní papír se vyvažuje zlatem, snad každý teď umí šít… a sestřičky nosí skafandry.

„Ahoj, jmenuji se Hana a pracuji jako výzkumná sestra v Nemocnici u sv. Anny. Běžně vyšetřuji pacienty v rámci preventivního programu zaměřeného na nemoci srdce, ale teď pomáhám v triáži u vstupů do nemocnice. Doufám, že se co nejdříve vrátím ke své normální práci a ‚skafandry‘ už nebudou potřeba :)“
matka
Zuzana
Být doma a mít šicí stroj neznamená automaticky mít i povinnost šít roušky. O to větší respekt si pak zaslouží třeba maminky, kterým se do toho šití navíc motá pár prcků.

„Hezký den, včera to byly 3 týdny, co šiju roušky. Nespočet, různé typy pro různé organizace (nemocnice, obchod, firma, rodina, sousedé atd.). První týden byl nejhorší, výčitky, že musím některé odmítnout, protože se dvěma malýma dětma to nejde nejrychleji. Šiju, protože si to situace žádá :-(. Manžel už mě vystěhoval se strojem do kuchyně :-) ale naštěstí mám podporu i u něj. Děkuji za všechny, kterým uděláte radost.“
pracovnice obecního úřadu
Kateřina
Pocit, že se máte na koho obrátit a spolehnout – ať už je to rodina nebo úplně cizí člověk – je neskutečně osvobozující. Když si ze současné situace odneseme aspoň tohle, svět bude o hodně lepším místem k (sou)žití.

O Katce píše její kamarádka Monika: „Jmenuje se Katka, pracuje na obecním úřadu malé obce a díky své dokonalé znalosti všech občanů vždycky přesně ví, kde je třeba pomoct. Neváhá a nikdy neváhala dát k dispozici své soukromé telefonní číslo a je tak na příjmu prakticky 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Důsledně sleduje vývoj situace, díky svým kontaktům s dalšími úřady se jí daří udržovat přehled o tom, co je kde k dispozici, a velmi dobře umí sehnat to, co je právě třeba. Lidé k ní mají důvěru a i díky tomu se jí hned v začátku nouzového stavu podařilo dát dohromady síť švadlenek, amatérských i profesionálních, neváhala jimi ručně vyrobené roušky okamžitě roznášet po obci a nezapomněla zařídit ani odměny pro švadlenky. Díky ní jsou webové stránky obce i Facebooková stránka obce neustále aktuální a my občané tam najdeme vše, co potřebujeme vědět. Ani v těžkých chvílích nezapomíná na humor a věci, které má ráda, proto i sama na svých profilech zveřejňuje další výzvy k pomoci potřebným, ať už šlo o výzvy k nošení roušek před jejich plošnou povinností nebo aktuálně o výzvu na pomoc minipivovarům.“
laborantka
Eliška
Nejen lékaři, sestřičky nebo záchranáři jsou teď v jednom kole. Takovému zdravotnímu laborantovi denně projdou rukama tisíce zkumavek, takže si občas může připadat tak trochu jako operátor běžícího pásu.

„Dobrý den, moje jméno je Eliška, pracuji jako zdravotní laborant v laboratoři v Ústí nad Labem. Protože spousta praktických lékařů neodebírá žádný materiál od pacientů, bohužel nemáme tolik práce u nás v laboratoři, a tak chodíme do laboratoře, kde pomáháme společně s mojí kolegyňkou vyrábět virotická séra pro celý Ústecký kraj. Je to velice náročné, protože každý den naplníme několik tisíc zkumavek. Chtěla bych na nás LABORANTY touto cestou upozornit, protože mě mrzí, že každý mluví pouze o lékařích, zdravotních sestrách a záchranářích. MY jsme také zdravotníci, také bojujeme proti této epidemii, někteří z nás také riskují i své životy, ale bohužel se na nás zapomíná. V příloze zasílám foto s mojí skvělou kolegyňkou :). Přeji krásný den.“
tým zachraň pivo
Tereza
„Dej si pivo, posílíš mír.“ Nejoblíbenější mok našeho národa zažívá krušné časy stejně jako my všichni. Přesněji ten nepasterizovaný, chemicky neošetřený, v minipivovarech s láskou uvařený. Chcete ho?

„Všechno začalo nápadem mého bráchy Michala, se kterým patříme k týmu Pivovaru Kytín, kde si náš otec splnil svůj dlouholetý sen. Zbytek týmu jsou naši kamarádi – programátoři Martin, Marcel a Tomáš, grafička Iva a marketing expert Vojta. Od prvotní myšlenky jsme už za 6 dní spouštěli web, který stále dolaďujeme dle přání našich ‚záchranářů‘. Proč projekt vznikl? Všichni máme plné tanky piva připravené na sezónou pivních festivalů a výletníků, jenže ta se zatím nekoná. Zároveň víme, že ‚business‘ musí ustoupit před zdravím nás všech – jenže co s navařeným pivem, které není pasterizované ani chemicky ošetřené a vydrží maximálně pár týdnů? Vylít ho takzvaně do kanálu může být pro hodně minipivovarů likvidační – dobu koranavirovou nepřežije odhadem 1/4 z nich, a to je obrovská škoda. Proto jsme se rozhodli poprosit český pivní národ o podporu. Po spuštění webu se strhla lavina zájmu médii i milovníků piva, kteří jsou úžasní! Píšou nám krásné vzkazy a nás to žene dál. Začínali jsme s devíti pivovary a dnes už máme skoro 300 žádostí o zalistování. Minipivovary nám denně píšou, že jim inciativa pomáhá v těžkých dobách, a to nás neskutečně těší. Teď řešíme rozšíření projektu na Slovensko, kde je o iniciativu také velký zájem. Víme, že každý prodaný litr, každá prodaná lahev se počítá. Teď trošku bojujeme s časem, protože každý člen týmu má ještě vlastní práci. Ale snažíme se, co to jde, abychom vyhověli co nejrychleji všem žádostem o zařazení na web. Závěrem bych chtěla poděkovat celému týmu, který jede na plné obrátky ve dne v noci a také všem, kteří nás podporují, protože nám to dodává obrovskou sílu, díky které se projekt posouvá stále dál :).“
pracuje z domu
Kateřina
Říká se, že ženy jsou mistry v multitaskingu alias úspěšném dělání víc věcí najednou. A jako by těch činností neměly už tak dost, českým ženám teď přibyla další – šití roušek. A zhostily se jí jak jinak než mistrně.

„Každý je rád, když ho někdo vidí jako hrdinu a o to víc, když je to jeho šéf. Já si úplně jako hrdina nepřijdu. Bylo potřeba ušít roušky, tak jsem oprášila svůj starý šicí stroj a znalosti ze školy a začala šít. Obšila jsem rodinu (ještě před karanténou jsem si myslela, že jsme malá rodina :-D ) a kolegy z práce a pár známých a pro kamarádku jsem stříhala roušky (a těch teda bylo, uuufff), aby je ona mohla šít. Nejtěžší byl ten první týden, kdy mi přišlo, že je všechno vzhůru nohama. Vstávala jsem ve 4 ráno, abych stříhala a šila, pak jsem v 8 zasedla k počítači, kdy jsme s kolegy řešili novou marketingovou komunikaci a to vše na dálku. Do toho řešit úkoly se synem. Večer uvařit na druhý den a takhle to bylo několik dnů po sobě. Rázem se z bytu stala šicí dílna, kancelář, učebna, školní jídelna, jako ostatně ve stovkách dalších bytů po celé republice. Sice se nám ve světě smějí, že jsme národ paštikářů a nosíme ponožky do sandálů, ale já jsem hrdá na to, že jsem Češka a že se potvrdilo pořekadlo – zlaté české ručičky.“
babička
Zdena
Je fajn, když mladá generace nezapomíná na tu starší a naopak. Obě se od sebe můžou leccos naučit. A nejen v čase karantény. Neztrácejme optimismus a všechno dobře dopadne.

O paní Zdeně její vnučka říká: „V těchto dnech neztrácí naději ani optimismus a dokáže rozdávat radost kolem sebe. Učí mě i sestřenici šít, háčkovat i plést, děláme i roušky, ale šicí stroj už není nejnovější, takže to trvá déle. Chtěla bych jí poděkovat, zaslouží si to za svoji iniciativu a dobrosrdečnost.“ Sama paní Zdena napsala: „V těchto dnech se uchyluji k ručním pracím a je hezké, když mohu něco předat i svým vnoučatům. Posílám foto z dnešního společného tvoření, když spolu pleteme.“
šije roušky pro domov důchodců a tam, kde je třeba
Mirka
O Mirce její dcera říká: „Je to bývalá švadlenka a tak oprášila šicí stroj a jede a jede. Popravdě už myslím, že sama to množství přestala počítat, ale určitě už přesáhlo 1000 ks.

Prvně začala šít sama z látek, co měla doma, následně do toho zapojila další kamarádky z Klubu Žen Nevšová a nakonec ještě našla přispěvatele na látku, aby mohly poslat našité roušky do domovů či nemocnic. Všechno šije doma ve vlastním čase, zadarmo.“ Paní Mirka dodává: „Myslím, že kdo mohl, snažil se v této nelehké situaci pomoci. Je pravda, že pořád ještě roušky šiji....Dnes jsem poslala dalších 70 ks do domova důchodců v Nezdenicích, kde se koronavirus vyskytl.....a nyní s ním bojují...Snad to vše ošetřovatelky ve zdraví zvládnou!! Nemají to vůbec jednoduché....Ty roušky jsou jen malá drobnost......vše ostatní, to nejdůležitější, dělají vlastně ony... Musíme si přece pomáhat :-)“
učitelka na základní škole
Silvie
Je rok 2020 a my předbíháme dobu. Nebo ji doháníme? Vzhledem k situaci totiž komunikace online probíhá i tam, kde to doteď nebylo úplně běžné – při školním vyučování. Zabavení tabletu tak teď rozhodně nehrozí.

„Dobrý den. Jsem učitelka na základní škole a ráda bych vám poslala svůj malý příběh. Určitě se nepovažuji za hrdinu. To ani náhodou! Jen situace je taková, že něco dělat musím. Školy nám ze dne na den zavřeli a já od prvního dne začala učit své žáky on-line přes Skype. První den jich bylo málo, říkala jsem si, že to nepůjde, pak se situace zlepšovala a nyní už učím celou svou třídu on-line z domova. Máme denně několik hodin, povídáme si, skoro jako bychom byli ve škole, i přestávky dodržujeme. Ale protože výuka probíhá jen dopoledne, měla jsem spoustu času i každé odpoledne. Rozhodla jsem se tedy koupit si šicí stroj. Kurýr mi jej přivezl do dvou dnů, sehnala jsem si materiál po známých a pustila se do šití roušek. Těch už jsem udělala k dnešnímu dni skoro ke stovce a šiju dál. Zatím jen pro známé a kamarády, kteří stroj nemají. Taková čtyřčlenná rodina jich potřebuje mít alespoň dvanáct kusů. Zatím se tedy mám co otáčet, než podaruji všechny, kteří to potřebují. Ráda bych tímto poděkovala České poště, která posílá balíčky s rouškami zadarmo. Moje roušky se tak dostaly i tam, kam teď jet nemůžu – k příbuzným z dálky a babičce a dědovi. Svým krátkým vyprávěním jsem chtěla říct to, že i když je situace hodně zvláštní a všichni bychom měli být doma, něco se přece jenom pro společnost i pro dobrý pocit dělat dá.“
#skrytihrdinove

O projektu #SKRYTIHRDINOVE

Asi každý v republice ví, že to teď lidé, kteří se starají o naše zdraví, bezpečí, ale i potřeby denního života, mají extra těžké. Moc si vážíme jejich nasazení, nebereme to jako samozřejmost a chceme jim touhle cestou poděkovat a podělit se o jejich zážitky, starosti i radosti s ostatními. S vaší pomocí pak přispíváme tam, kde je to potřeba.

Ušili jsme 2500 roušek a postupně je rozdali našim zákazníkům, zároveň jsme švadlenkám a dobrovolníkům věnovali skoro 1000 triček jako materiál na roušky. Několik z nich přišlo o práci a jejich pozitivní přístup nás vážně dostal. Přemýšleli jsme, kolik vlastně takových hrdinů, o kterých se moc nemluví, je a jakým způsobem jejich příběhy poslat dál.

Každý z nich si zaslouží morální podporu. I proto jsme vyrobili placky a samolepky, které jste si mohli vylepit na auto, kryt telefonu nebo okno, vyfotit a sdílet na sociálních sítích jako poděkování. Placek a samolepek se rozdalo přes 600 kusů celkem za 20 909 Kč.

Kam putují vybrané peníze

Celý výtěžek z prodeje samolepek a placek věnujeme přes dárcovskou platformu znesnáze21 do sbírky Laskavost plodí laskavost od Nadačního fondu pomoci, kterou podpořil mj. i Tomáš Klus.

Ta peníze rozdělí mezi hrdiny-dobrovolníky, kteří je použijí k úhradě nákladů za pohonné hmoty, občerstvení, potraviny nebo zdravotnický a další potřebný materiál. Více informací ZDE.